Pod nátlakem musela jít na potrat

Vím, že když se v tom budu znovu pitvat, bude mě to hodně bolet a neubráním se slzám. Přesto, i po tolika letech, se potřebuji svěřit a vypsat svou bolest. Trápím se tím celou tu dobu a ta chvíle se mi nenávratně zapsala v paměti. Také tím chci ukázat, aby si všechny holky, a nejen ony, vše nejdříve pořádně rozmyslely, než se pak celý život utápěly jako já ve svém trápení, které už nikdy nebudu moct vrátit zpět.

Ta chvíle se mi navždy zapsala do paměti.
 

Zpoždění jsem přičítala hormonální nerovnováze

Když mi bylo patnáct, poznala jsem svého prvního kluka, se kterým jsem po pár měsících začala sexuálně žít. Používali jsme jen kondom, já antikoncepci nebrala. Po nějaké době, bylo mi už šestnáct, jsme to chtěli zkusit bez. Sex byl krásný a vypadalo, že se nic nestalo. Jenže stalo. Gynekolog mi na jedné prohlídce řekl, že jsem těhotná. Můj cyklus moc pravidelný nebyl a tak jsem zpoždění přičítala hormonální nerovnováze. Nehroutila jsem se, ani nešílela. Děti jsem měla ráda a tak se ve mě mísily pocity štěstí i neštěstí.

Rodiče mi doma udělali peklo

První to věděl můj kluk. Mlčel, pak si vyčítal, že to nezvládl. Pak jeho rodiče. Ty nám říkali, že máme život před sebou a jsme si navzájem první a podobně. Ale jinak by nám asi pomohli. Za to moji rodiče mi od té doby dělali peklo. Když jsem to řekla mámě, řvala na mě „kdybys nebyla blbá a brala prášky, nic by se nestalo“, „jsi pitomá, když sis to neohlídala, toho parchanta dáš pryč, nebo poletíš, živit ho nebudeme.“ Když jsem s ní chtěla diskutovat, nešlo to. Byla na mě nepříjemná a řekla mi, že až přijdu s tím, že půjdu na potrat, pak se máme o čem bavit.

Už v prvních týdnech těhotenství člověk cítí změny.

Pod nátlakem jsem souhlasila

Pod nátlakem a všeho toho okolo jsem nakonec musela souhlasit. Cítila jsem pocity zoufalosti, strachu, pláče. Nastal ten den a neumíte si představit, co to pro mě bylo. Ještě před tím jsem si s ním povídala a omlouvala se mu, že ho mám ráda a že mu to nechci udělat. Najednou bylo po všem a já cítila pocit prázdna, bolesti a výčitek. Brečela jsem, trápila se. Psychicky jsem na tom byla špatně. Zdálo se mi i o mém miminku. Rodiče mi pomoc neposkytli. Jen můj přítel, kamarádka, babička a jeho rodiče.

Bojím, že už se nikdy nestanu maminkou

Když mi bylo 18, odešla jsem konečně od rodičů a pak se s nimi přestala stýkat. Léta běžely a já nedokázala zapomenout. Říkala jsem si, „byla by to holčička, kluk nebo dvojčátka?“, „kolik by mu asi teď bylo“. S prvním klukem jsem ještě několik let byla, ale pak jsme se rozešli. To dusno mezi námi bylo pořád. Pak jsem našla úžasného chlapa – je starší než já. S ním mám už pevné a klidné zázemí a potkalo mě s ním štěstí. Máme se moc rádi. Všechno o tom ví a je mi velkou oporou. Teď je mi pětadvacet a snažíme se o miminko. Nejde nám to…:( Bojím se, že už třeba nikdy ho nebudu moct mít a třeba v tom byl ten jednou prodělaný potrat. Takže se trápím jak minulostí, tak i tím, že třeba už nikdy se nestanu maminkou!

Holky, chci vám proto říct. Pokud máte děti alespoň trošku rády a dostanete se do situace, kdy v brzkém věku otěhotníte, budete mít zázemí i oporu, nedávejte ho pryč. Vím, o čem mluvím, a kdyby byla situace jiná, měla bych teď devítileté dítko. Já takové štěstí neměla. Už to nikdy nevrátím a budu se asi do konce života trápit myšlenkou, zda to by to byla holčička nebo kluk a jak by dneska vypadalo. A vím, že to první, které jsem nedobrovolně musela zdát pryč, žádné další miminko nenahradí.

https://www.kamoska.cz/sex-a-vztahy/majka-25-v-sestnacti-jsem-musela-jit-na-potrat.html