Občas jsem zapomněla a...

Skončila jsem základku a nastoupila na střední školu. Vše bylo ok. A ještě se to vylepšilo, když jsem HO potkala. Byl prosinec, chviličku po Vánocích a bylo to jako v pohádce. Byl to krásný vztah, který by mi mohla každá holka závidět. Ale po čtyřech měsících jsem nedostala menstruaci. Brala jsem sice antikoncepci, ale občas jsem zapomněla a myslela si, že to nevadí. Teď mi bylo jasné, že to byla hloupost. Otěhotněla jsem.

Začalo nejtěžší období mého života. Když jsem to oznámila příteli, samozřejmě neměl ani trochu radost. Vždyť mu bylo teprve 18 let a na to, aby měl dítě, ještě nebyl vůbec připravený. Zato já měla jiný názor. Brala jsem to tak, že se to stalo, a nemohla jsem dát své dítě pryč. Interupce u mě nepřipadala v úvahu, přemýšlela jsem nad tím hodně, ale prostě ať mě každý odsoudí, jak chce, je to moje dítě, a i když je to na začátku těhotenství miniaturní, pořád je to život.

Moje rodina to vzala překvapivě celkem v klidu. Mamka mi řekla, ať se rozhodnu, jak uznám za vhodné já, že za mnou bude stát, ať se rozhodnu jakkoliv. Potíž byla v jeho matce. Ta rozhodně ještě nechtěla být babičkou, a i když jsme měly vztahy mezi sebou dobré, v tu chvíli mě nenáviděla za to, že to nechci dát pryč. A přítel stál samozřejmě na její straně. Bylo to pro mě velmi těžké a složité období, ale rozhodla jsem se tak, a nechala si ho. Jeho maminka se s tím po čase smířila.

V tu dobu jsem to s přítelem měla hodně špatné. Dala jsem mu na výběr: buď s námi bude a budeme rodina, nebo se postarám sama. Také jsem mu řekla, že jestli nechce, nebudu ho do života dítěte vůbec zatahovat, neuznám otcovství, aby nemusel platit za něco, co nechtěl. Čekala jsem, že se k tomu postaví zodpovědně, jako chlap. Jenže on mě překvapil. Souhlasil.

Takhle to bylo asi do června. Sice jsme se scházeli, ale už to nebyl ten vztah jako dřív. Strašně mě to mrzelo, ale když to tak chtěl... Ukončila jsem prvák a našla si brigádu, abych měla peníze pro miminko. Vše vycházelo a bylo to podle mých představ, až na to, že moje dítě nebude mít svého tatínka. Postupem času si přítel asi vše uvědomil a rozhodl se, že s námi bude. Pak už to teprve bylo vše podle mých představ...

Navíc jsem se dozvěděla, že to bude kluk, což jsem si moc přála. Do práce jsem chodila od rána do večera. Dělala jsem servírku a opravdu to není žádná legrace, lítat po zakouřený hospodě s pupkem. Ke konci už jsem byla hodně unavená a nezvládala jsem každé ráno připravit a uklidit hospodu, být tam do noci a ráno zase zpátky, ale peníze jsem potřebovala. Byl začátek září a šéf mi řekl, že už tam být nemůžu, protože kdyby se mi něco stalo, je to samozřejmě na zaměstnavateli. Takže vše už leželo jen na příteli, který měl už školu dodělanou a nastoupil do práce. Našli jsme si byt na krásném místě a vše bylo zase super. Tedy skoro...

Začala jsem si uvědomovat, že přítel miminko pořád nechce. Jak se blížil porod, začala jsem přemýšlet úplně jinak. Dokonce jsem začala uvažovat o adopci. Na jednu stranu mě láká, mít zase normální život a chodit s kamarády ven a užívat si, dokud můžu,ale už tolik týdnů nosím svého syna pod srdcem, půl roku cítím, jak se hýbe, jak škytá nebo jak mě kope, viděla jsem ho mockrát na   ultrazvuku, už mu říkám jménem, mám pro něj připravený krásný voňavý,   malinkatý věcičky... A hlavně, je to moje dítě.Zase nám začalo strašné období. Do porodu mi zbývají už jen 4 týdny. Jak se mám rozhodnout, opravdu nevím. Když rodit a uvidím svoje dítě, asi nedokážu říct, že ho nechci. Jen na to pomyslím, už mě to dohání k slzám.   Mám se vzdát přítele, kterého i přes to   všechno opravdu, ale opravdu miluji? A se   kterým můžu mít další děti, které přijdou na   svět do připravené rodiny, a hlavně bude   chtěné? Nebo se mám vzdát něčeho, co je   samo bez své maminky úplně bezmocné?   Vždyť co potřebuje miminko po narození?   Hlavně lásku, a ne ležet někde v kojeneckém   ústavu, než si ho – možná - někdo vezme a   budou ho mít rádi tak, jak bych ho milovala   já?Říkám si, že před rokem jsem nemusela   řešit věci, jako řeším teď, a můžu se smát   holkám v mém věku, které řeší, co si na sebe   oblečou a jakého kluka sbalí. Navíc mi to   někdy i chybí.
  Má to tak být? Nebo jsem udělala chybu, že jsem ho nedala pryč, když to ještě šlo? Mám plno otázek, které mi nikdo nezodpoví... Vím jen to, že opravdu obdivuji dívky, které se dokázaly postarat o své dítě takhle brzy. Není to totiž vůbec nic lehkého. Rodit můžu už vlastně kdykoliv a pořád nevím, jestli ho mám dát pryč, nebo si ho nechat. Když do toho se mnou přítel nepůjde – což tak teď bohužel velmi pravděpodobně vypadá - mám se odstěhovat do azylového domu a žít se svým dítětem sama? Co když to sama prostě nezvládnu? Kdo mi odpoví? Nikdo. Je to moje rozhodnutí, ale to nejtěžší, jaké mám kdy udělat... #

https://krasna.nova.cz/clanek/tvujsvet/vase-pribehy-v-sestnacti-tehotna-a-sama.html